Štítky

, , , ,

Děkuji těm z Vás, kteří se na přípravě a uskutečnění výstavy podíleli, přišli a byli u toho, pro Vás, kdo jste tentokrát nemohli přijít posílám několik informací.

Lucka si dost užívala přípravu výstavy, kdy se v kavárně věšely obrázky. Všechno sledovala po očku od stolu, kde měla věci, nevšímala si moc kamery, takže se daly zaznamenat její postřehy. V jednu chvíli se zahleděla na zeď naproti, kde již viselo Výtvarničení a Strachy a pravila : „Už tomu neujdu“ a ještě dodala – „Ještě tam to pověš“ tím myslela, že chybí obrazy na další ze zdí kavárny.

Při samotné vernisáži byla obklopena známými tvářemi, sestrou Katkou a asistentkou Katkou, ke stolu si z přicházejících vybrala paní doktorku Beranovou, kterou to překvapilo. Lucka ji poznala na malovacím workshopu na FSS, kdy jí rychle sundala brýle. Tentokrát se to ale nestalo, paní si je rychle schovala sama.

Pak přišlo několik spolužáků z Barvičky, které ale Lucka nepoznala, hodně se změnili, ale jejich rodiče poznala bezpečně a momentálně je opět na vlně Barvičky i MŠ Bellova, takže frčí jména Vlastička, Verunka Billčíková, Dominik Macek, Monička, Jirka Grézl – Lucčin učitel z Barvičky, mluví o cestě Nissanem s Moniččinou maminkou, často mluví na téma vytahování trik….pojedeme za Vlastičkou po novém školním roce….

Stále se ptá, kdy zas půjde do Vaňkovky. Ráno po vernisáži si zpívala písničku, kvůli které odešla domů….. Bárku má odposlechnutou a zvládá melodii, ptá se po panu Větrovcovi….

Tak to prostě je a jinak to už nebude. Každá takováto akce je pro nás všechny výzvou a otázkou, nejistotou, improvizací…
Již po třetí jsme měli možnost zjistit, kolik pro Lucku znamenají po stránce sebeuvědomění, radosti a to je hnacím motorem a odpovědí na počáteční obavy a nejistotu. Dokud to takto bude fungovat, má to smysl. Už pro tu její radost.

Věřím, že se tyto akce stanou také inspirací pro ostatní rodiče. Všichni nebudou malovat, vystavovat, ale vždy se dá najít silná stránka člověka a to je základ, na kterém jsme doslova povinni stavět. Jinakost je obohacující, nastavuje jiný úhel pohledu, umožňuje vidět a uvidět to, co už z různých důvodů nevnímáme, pomíjíme, bereme za samozřejmé.
V tomto případě se jedná o nastavení zrcadla pojetí času – prolínání rovin přítomna, budoucnosti a minulosti. Jsme otroky času, toho, co je teď, co bylo teď….čas se rychle mění a to je také kámen úrazu pro člověka, který změny nemusí. Všechny tyto skutečnosti nás nutí k jinému pohledu na toto téma a minimálně k zamyšlení a zastavení se v tom neúprosném koloběhu času. Obzvlášť v roce, který je zmiňován jako konec světa nebo konec času…….. Kdo ví, jak to všechno je…….. Jedno je však jisté – nějakým podivným řízením, řazením událostí, vrstvením a přesahy se zatím vernisáže celkem trefily do pohodového období Lucky a to nám dodává odvahy k přípravě další, tentokrát pražské.

Děkuji za nás všechny z Uličky 2, že jste s námi a pomáháte nám.

Za všechny Milena Němcová