Štítky

, , , ,

tentokrát v kontextu Lucčina tvrzení
 „Bez času to jde!“?

Čas je jak víme jedna ze základních fyzikálních veličin, jíž se měří vzdálenost mezi událostmi na první souřadnici časoprostoru. Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Je velmi obtížné, až nemožné, si čas nějak představit. Lucie Němcová se o to pokouší ve své výtvarné tvorbě. Hledá svoji autentickou interpretaci času.

Pokusy o pochopení času byly po dlouhou dobu především doménou filosofů, později i přírodovědců. Na povahu a smysl času existuje v dějinách lidského poznání množství silně odlišných náhledů, je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici. O měření času se lidé pokoušejí již tisíciletí, základní myšlenku toho měření vyjádřil Aristotelés definicí, že „čas je napočítaný pohyb ve vztahu k před a po“. V současnosti platí, že čas se měří počítáním (pravidelných) pohybů, a to tradičně na dvou úrovních – pro delší intervaly počítáním roků, měsíců a dnů v kalendáři, pro kratší intervaly počítáním rychlejších pravidelných jevů na hodinách.

Lucie Němcová se ve svých interpretacích času nepřímo dotýká i pojmu nekonečna, avšak ve svém slovníku ho neužívá. Její specifické vnímání časoprostoru dokáže provokovat. Odmítá hranice času, ale přitom jsou pro ni fatálně důležité. Nekonečno je pro většinu z nás abstraktní pojem, který označuje kvantitu (množství) něčeho, co je tak veliké, že nemá konec (od slova konec je odvozeno slovo konečný), typicky se nedá spočítat, změřit, a pokud ano, tak je větší než každé konečné číslo. Objekt a jev, který je tak veliký, že má atributy nekonečna, se někdy nazývá přídavným jménem nekonečný. Čísla a slova jsou symboly času, které jsou v obrazech Lucie Němcové bohatě zastoupeny. Obrazy autorky mohou být pro diváka kompozicí šifer, které lákají k hledání vlastní intimity. Hledání není možné bez pochybování. To platí i pro Lucii Němcovou. Odkud se vzalo? Na tuto otázku hledala ve svém životě odpověď spousta myslitelů. Husserl navázal na Descartovu metodickou pochybnost – o jakékoli vnější zkušenosti mohu pochybovat, jedinou jistotou je toto pochybování samo – a na Kantovu transcendentální filosofii. Ta objevila podmíněnost každého poznání apriorními podmínkami či předpoklady (časem, prostorem apod.). Fenomenologie se snaží tyto podmínky přesněji prozkoumat tím, že si všímá zkušenosti samé – tak jak se dle Jana Patočky člověku sama dává či „zjevuje“. Lucie Němcová se snaží vypořádat s podmínkami, které jsou kladeny na její život v dnešní společnosti. Hranice času a prostoru jsou tedy pro autorku relativní jistotou, kterou doprovází pochybování. Svoji životní zkušenost reprezentuje prostřednictvím obrazů, jež jsou zde vystaveny.

Autorčiny interpretační výroky k fenoménu času jsou v následujícím textu volně řazeny. Reprezentují autorčiny svérázné poznámky ke své tvorbě.

Mám strach, že se nic nevyrovná mým krásným snům a příběhům. V tom domku bydlí Zuzana, ale není vidět … Strach z Kraví hory je zažehnán, protože jsme ho výtvarničením a zpěvem vyhnali. Kraví hora nemůže vyletět do luftu, to nejde. Maluji kouř, všude je hodně kouře, pořád tam je strach. Mám strach, že to nestihnu, víš.

Sejdeme se všichni na kožním, ty vole, říká pan Polrajch. Musíte to udělat podle předpisu, podle gusta. Jsou to flákači a vůbec tomu nerozuměj … Je to fór, už ale dost!

Zdálo se mi zdálo … Pořád věřím tomu, že se vrátím domů a taky do Náměště nad Oslavou na svatoanenskou pouť, ale až za rok po parníku a po pouti. Tam bude Michal Válka, Karel Gott, Daniel Hůlka, Dejmijen, Kačka, Hanka a Jitka. Na pouti byl skřípající kolotoč, dělal skřípi skříp a pořád se točil dokola. Pořád je to dokola a dokola a dokola… A kdy bude zase pouť?

Céčka, že sbírám céčka, o tom je ta léčka. Dostala jsem je jako dárek.

Musíme stihnout školu, čas, hodiny, honem, nemáme čas … Uteču jim, za rok uteču Čechům, dáme gól, hurá. Půjdeme fandit Kometě, všechno má svůj čas … Ta škola není už pro tebe … Hurá, pijme kolu u jednoho stolu, asi mně to nejde, zase budeme časem číst, psát, počítat a učit se.

Kdy bude pouť? Já ji chci teď. Bez času to jde. Jde to?

Poslouchej mě. Ribačo čo. Já si říkám, co to se mnou je.

Bez města, bez náměstí Míru, by to šlo, já to město zbourám … Postaví se Kociánka, protože je to pro postižené děti … Když se budu učit dobře, nebudu postižená, všechno stihnu … Bouráme a zase bouráme, stavíme a zase stavíme, peníze honíme a stavíme a stavíme pro Kociánku.

Patří to státnímu zastupitelství. Povídám, je to skandál, že musíme pracovat … Já pracuju, čtu a počítám a to bude sranda. Bez zábavy by jsme byli ztraceni.

Strejda Ježek říkal, že to letí jako voda, ani se nenadějeme a budou prázdniny.

Bílá jako chodba, pořád dokola, stihla jsem to, rozmaloval bílou.

Nechci se zpozdit a minout se s Katkou. Proč musí do práce? Chci, aby tu byla se mnou, musí mít čas.

Myslím na ty hodiny. Nechci, aby tam byla dvanáctka. Nechci ji. Bez času to jde, jde, jde. Mám strach. Pozor, strach. No deset již bylo.

Mně to furt ještě nejde, no hele nechtěj to vědět, ale já ti to řeknu. Je tolik míst … Já vím hele pojď, obrátíme svět, takhle, aby byl obráceně, všechno naruby tu je.

Protože je ta správná hodina, tak to bude potom cool, bude čas přítomný a budoucí.Pozor, aby se to všechno stihlo.

Bez zábavy bychom byli načisto ztraceni. Vzpomeň si, jak ti bylo – hodně zle, víš. Teď nestíhám a učím se do pěti a chci, abych stihla číst, psát a počítat.

Ten vlak na obraze dělá hů a hů a hů … Víš, ten čas je letitý, jde o kamarády – Ríšu a mě – a o všechny zpěváky. Ten pohřeb je „cool-ovej“, furt se něco děje. Budeme zpívat „cesta je prach a udusaná hlína …“

To je ten koloběh, kde se učím číst, psát a počítat a zase číst, psát a počítat. Hodina je důležitá. Jako by děda věděl, kdy mám přijít soutěžit. Budeme soutěžit po Novém roce, bez Nového roku by to fakticky nešlo.

Autor textu: Pavel Sochor

V Brně dne 13. 2. 2012